Někdy se může stát, že bude třeba jít do školy a řešit nějakou situaci.
Někdy se setkávám s ne úplně funčním přístupem rodičů.
Setkávám se situacemi, kdy se něco ve škole děje a rodiče to probírají s kamarády / rodinou a na sociálních sítích, ale ne s učiteli.
Rodiče často během konfliktu přistupují k tomu, že hledají novou školu (únik);
Případně během konfliktu vyčkávají (jsou dlouho nečinní), nakonec vybouchnou (výměna názorů s učitelem; přijdou za učitelem už v módu, „já si to tady s tebou vyřídím“, zavřou si vrátka, učitel se bude cítit napadený, bude se chtít bránit; a nejvíce to odnáší vlastně dítě.
Vnímám několik možných důvodů:
– obavu, aby si pak na dítě učitel „nezasedl“
– neochotu něco řešit – „ono to nějak dopadne“
– zatím to není až tak „hrozné“, situace se v podstatě nechává vygradovat
– přesvědčení, že s tím stejně nic nedokáží udělat…
Co pak může nastat je, že situace se „vyhrotí“ a zúčastnění jednají v silných emocích. Přeteče pomyslná sklenice trpělivosti. A rodiče například radši změní školu.
Je to možné řešit i jinak.
Na následujících řádcích nasdílím inspiraci a tipy, co můžete dělat jinak.
Co můžeme jako rodiče udělat, jakmile něco ve škole zaujme naši pozornost? Říkám schválně zaujme a ne štve.
Prevence: budování dobrého vztahu dítěte k učiteli a ke škole.
Na co bych chtěla upozornit, je fakt, že tím, jak se chováme my jako rodiče vlastně dáváme příklad svým dětem a zároveň ony jsou ti, kterých se to týká nejvíc.
Pokud budeme doma o učiteli mluvit hanlivě, tak i vztah dítěte k němu bude v duchu tohoto přístupu a nepomůže k vytvoření vazby. To samozřejmě neznamená, že nebudeme vnímat potřeby dítěte, to je pro nás primární, ale pokud bychom přistupovali k učiteli, jako k „nepříteli“ tak takový náš vztah nakonec bude.
Můžeme se i zaměřit na pomoc učiteli navázat vazbu s dítětem.
Například: Zmínit, že o něm paní učitelka mluvila a zaujalo jí….Je to trochu takové „dohazování“ v dobrém slova smyslu.
„Paní učitelce se líbilo, co jsi udělal/a“. O učiteli mluvíme hezky, dítě chápe, že ho doporučujeme.
Pokud rodič je naštvaný na učitele z nějakého důvodu. Dává dítěti a dítě to často automaticky přebírá od rodiče.
Promluvit si s dítětem; co si o tom myslí.
Potřebujeme zjistit, jak to vnímá naše dítě.
Být zvídavým rodičem a snažit se zjistit více informací – fakta a pokusit se na ně podívat bez emocí a s odstupem.
Mapování potřeb všech aktérů a příprava.
Za našim jednáním je nějaká naše potřeba, kterou potřebujeme naplnit. Jinou potřebu má dítě, jinou učitel a jinou rodič.
Pokud se nám podaří si uvědomit nebo zjistit, jaká je například potřeba našeho dítěte, pak můžeme pochopit jeho jednání, případně najít společně nějakou úpravu.
Stejně tak i v případě komunikace s učitelem.
Než půjdeme „naštvaně“ do školy v módu“ „já si to tady s vámi teď pěkně vyříkám“ zastavit se a představit si, jaké to je být učitelem, co asi právě řeší, co potřebuje?
Nebrat si věci osobně a uvědomit si i potřeby učitele. Učitel by měl z našich slov jasně vidět, jaký schůzka může mít i pro něj přínos.
Co nám může pomoci: vyzkoušet si rozhovor „nanečisto“ klidně i před zrcadlem a dívat se na to z pohledu učitele (existuje i technika Role Play).
Příprava je půl úspěchu.
Napsat si, proč tam jdu, co mám být výsledkem; ideální výsledek, nejmenší možný výsledek; myslet na hlavní účel toho všeho – zájem dítěte, což je společný zájem všech.
Zamyslet se co je hlavním cílem, čeho chci dosáhnout
V jádru jak rodiče, tak učitele chceme pro děti to nejlepší, abychom je připravili na život a na to bychom neměli zapomínat.
Na co se často zapomíná je, jaký efekt bude komunikace mít, tj. co bych jí chtěl docílit. Protože velmi často, jednáme rychle, bez rozmyslu a efekt je nakonec úplně jinačí než byla prvotní snaha. Často jsou důvodem emoce. Přikládáme situacím a slovům emoční význam a to pak ovlivňuje i naše mluvení.
Pokud se rodiči podaří promluvit bez silných emocí, osočování a dát najevo i pochopení pro učitele, může to být půlka cesty k úspěchu.
Jsme v tom společně a pokud půjdeme proti sobě, nakonec to nejvíc odnáší dítě.
Dát jasně najevo zájem o dohodu a společné řešení – zvídavost je opět na místě.
Schůzku odložit, pokud jsem rozčilený; emoci tam může mít každý
Nechceme učitele dostat do opozice.
Jako rodiče máme tendenci se hodnotit skrze naše děti, pokud se dobře učí a škola jim jde…, bereme to jako naši vizitku, a proto jakmile se něco děje, často to můžeme vyhodnotit jako své ohrožení. Zároveň pokud „narukujeme na učitele“ v módu tak tohle už je vrchol, já si to jdu s vámi vyřídit. Jaký mu tím dáváme signál?
S velkou pravděpodobností se bude cítit napaden a podle toho i bude mluvit a jednat.
Samotná schůzka: je rozdíl mezi požádat (jsem ochoten najít řešení) a vyžadovat (ultimátum, chci to mít po svém); jde o vyjednávání ne o mocenský zápas
Nepoužívat slova typu:
Proč? → Čím to?
Ale → nahradit A
Vždycky, nikdy, zase…
Neobviňovat → zjišťovat.
„Všimla jsem si, že syn… jak to vnímáte vy?“
„Napadá Vás, co bychom mohli zkusit? Já jsem už zkusila XX a docela mi fungovalo / nefungovalo?“
„Nadalo mě, jestli by bylo možné vyzkoušet XY…“
Ukázat svoji zranitelnost, protože tím dáte možnost i tomu druhému ukázat tu svoji.
„Nevím si s tím rady a vím, že mi to takto nevyhovuje. Co vás k tomu napadá?“
„Jak bych vás mohla podpořit?“
Domluvit se spolu na tom, co je možné zkusit s tím, že se zase sejdete a posdílíte, co se dařilo více a co méně.
Je důležité být čitelný, transparentní.
Po schůzce: probrat to s dítětem
Protože to bylo primárně o dítěti, je dobré si s ním o chůzce promulit. Jak probíhala a jaké jsou další kroky. Zjistit, jak se k tomu dítě staví.
Můžeme se setkat se situací, učitel to má nastavené tak, jako to vyhovuje jemu, není otevřený další komunikaci.
Dítě by mělo vědět, že učitel se rozhodl to mít takhle, není to kvůli němu. „Ona to jinak neumí. Chovala by se tak ke všem ostatním“. Rodiče by měli s dítětem vykomunikovat, že to není osobní.