Co to je krizová intervence
Zjednodušeně je to prvotní ošetření akutní krizové situace – stabilizace žáka/třídy.
Jinak budeme postupovat při situaci, kdy nastala krizová situace v celé třídě/škole a jinak když za námi například přijde jeden žák.
Zaměřujeme se na aktuální situaci, na teď a tady nebo nejbližší budoucnost. Na minulost jen když přímo souvisí s krizí.
Důležitá je emocionální podpora, nesnažíme se situaci vyřešit, ale být pro žáka oporou. Být někým s kým se cítí v bezpečí.
Cílem je stabilizace žáka a podpořit ho v procesu hledání řešení. Žák v krizi může mít tzv. tunelové vidění a my mu můžeme pomoci vidět i jiné možnosti.
Proč je důležité, aby učitel měl povědomí o krizové intervenci
Když se zaměříme na práci s jednotlivými žáky, tak jsem se setkala například s případem, kdy žák přišel za vyučujícím protože hledal pomoc a podporu a bohužel mu nebyla poskytnuta. Mluvím o žákovi, který si prošel velmi náročným obdobím a vyučující nevěděl co má dělat a tak se snažil celou věc zlehčovat. A to se jednalo o vyučujícího, který by měl být k tomuto účelu vyškolen – výchovný poradce.
Naštěstí rodiče žáka, právě z důvodu náročného období žáka, věděli co dělat. Ale někdy to nestačí nebo rodiče nejsou „po ruce“ a učitelé by měli mít alespoň základní přehled o tom, jak reagovat, co dělat a čeho se radši vyvarovat.
Ideální by samozřejmě bylo, aby každý učitel měl v rámci vzdělání alespoň základní kurz krizové intervence a třeba se toho jednou dočkáme.
Do té doby, stejně tak, jako bychom měli vědět jak poskytnout první pomoc při úrazu, bychom měli vědět jak poskytnout první pomoc když je žák v krizi, vlastně to klidně můžeme nazvat „emocionálním úrazem“.
Proč se někdy učitelé obávají krizové intervence
Může to být například z důvodu snahy situaci vyřešit a při tom nevědí, jak by to měli udělat.
Může to být strach ze selhání, že věci nedokážou napravit, že nedokážou pomoci.
Může to být obava z toho, co všechno by se mohlo stát.
Podstatné je si uvědomit, že žák v tu chvíli nepotřebuje, aby někdo něco vyřešil/napravil, ale aby tu pro něj byl někdo (pečující dospělý), kdo ho chápe, vyslechne si ho a dokáže ho podpořit ve zpracování akutních emocí. Vlastně taková emocionální první pomoc.
Existují jasné kroky, kterých se učitelé mohou držet a tím získat větší jistotu a zmírnit své obavy.
Čeho se při komunikaci vyvarovat, co nedělat
Nezlehčovat – „Vždyť se až zas tak moc nestalo.“ , „Nedělej z komára velblouda.“
Nedávat plané sliby – „Tak už nebreč, to bude dobrý.“
Nemoralizovat – „A co jsi čekala, když jsi udělala XY.“
Nenutit ke slibům – „Slib mi, že už nebudeš dělat XY, to bych se pak na tebe zlobila.“
Nestrhávat na sebe pozornost – „Já když jsem byla ve tvém věku tak …“ Jsem tam pro žáka, takže nemluvit o sobě, ale o něm.
Nekritizovat – „Proč jsi mi to neřekl už dávno?“ „Proč jsi s tím přišla až teď?“
Nesnažit se věc ihned řešit / nedávat rady – „Napadlo mě, že bys měla udělat ….“